Regulační úloha aktivovaného CD4+ Th lymfocytu v průběhu imunitní reakce na informaci o nebezpečí

“… Buňkami zprostředkovaná imunita začíná tím, že ve spádových lymfatických uzlinách čekající pomocné CD4+Th lymfocyty rozpoznají svým T-buněčným receptorem cizí nebezpečné úlomky bílkovin, které jim na pozadí transplantačních antigenů předkládají dendritické buňky a začnou jednat. Především se rychle namnoží, aby jich pro zdolání infekce bylo dostatečně veliké množství. Současně dostávají z krve pomocí cytokinů a chemokinů, které produkují bílé krvinky v místě infekce, podrobnou informaci, kde a o jakou infekci jde. Na toto poznání reagují tím, že spádové lymfatické uzliny urychleně opouštějí, putují tělem a hromadí se v místě hrozícího nebezpečí. Tady se pod vlivem místních tkáňových podmínek, vytvořených danou infekcí, pomocné CD4+ T lymfocyty funkčně mění, dále dospívají a získávají další schopnosti a s nimi i nové povrchové znaky. Stávají se z nich CD4+ T 1, CD4+ T2 nebo CD4+ T 17 a regulační CD4+ Treg lymfocyty. Tato funkční změna jim zabere i několik dní a výsledný typ Th pomocných buněk závisí na tom, jaký cizorodý materiál imunitní reakci nastartoval. Rozhodující slovo mají také regulační CD4+Treg. U lidí je obecně virová nebo bakteriální infekce doprovázena vznikem prozánětlivých CD4+ Th1 lymfocytů a uvolněním interferonu gama (IFN-y), interleukinu 12 (IL-12) a produkcí protilátek typu IgM a později IgG. Parazitární infekce a infekce červy upřednostňuje vznik protizánětlivých CD4+ Th2 lymfocytů a produkci interleukinu 4 (IL-4), interleukinu 5 (IL-5) a interleukinu 13 (IL-13) a tvorbu protilátek tříd IgM, IgG a IgE. Posledně jmenovaný imunoglobulin je sice účinným nástrojem pro odstraňování parazitů a červů, ale stojí také za problémy spojenými s alergickými reakcemi. Infekce plísněmi bývá doprovázena vznikem CD4+ Th17 lymfocytů a uvolněním interleukinu 17 (IL-17) a interleukinu 22 (IL-22). Účelem všech těchto různorodých aktivit je podpora vzniku akutního zánětu po setkání se škodlivým materiálem a jeho co nejrychlejší odstranění všemi dostupnými, poměrně rozmanitými prostředky….”

B. Říhová, M. Šťastný: “Jak se dělá imunita“, CPress v Brně 2021

Spolu s CD4+ vycestují z uzlin i CD8+Tc lymfocyty. Ty dozrávají jednak s pomocí vnějších informací z prostředí, jednak po stimulaci CD4+ lymfocyty. Teprve tehdy jsou schopné zabít buňky, které jsou napadeny viry. Aby nedošlo při pohlcení pouze k přenosu infekce z jedné buňky do druhé, používají jinou strategii. K napadené buňce se těsně přiblíží a následně do ní během sekund vypustí agresivní látky – granzymy, které nebezpečnou buňku rozpustí.

Pod vlivem cytokinu TGF-β dojde v naivních CD4+ buňkách indukci exprese FOXP3 a tak proběhne konverze na indukované regulační T lymfocyty. Do skupiny indukovaných regulačních T lymfocytů patří podskupina Tr1 charakterizovaná velkou produkcí IL-10 a podskupina Th3, která produkuje TGF-β. Tato skupina CD4+ lymfocytů kontroluje autoreaktivní lymfocyty, tedy ty, které unikly selekci v brzlíku a vykazují patologickou afinitu k vlastním tkáním těla. Regulační T lymfocyty tak vykonávají významnou úlohu při předcházení autoimunitním procesům jako druhý stupeň kontroly.

I B lymfocyty, které jsou zodpovědné za tvorbu protilátek čekají na signál od CD4+Th lymfocytů. Teprve potom vyzrávají a mění se na buňky produkující protilátky, tzv. imunoglobuliny. Protilátky v podstatě obalí bakterii nebo cizí partikuli a tím usnadní její pohlcení fagocytujícími buňkami. Pro ty je takto lépe “stravitelná” a po jejím pohlcení ji rozlámou na menší kousky a spotřebují na svou výživu. Když je infekce zdolána, většina T a B buněk umírá. Zůstávají ale ty paměťové, které zajistí, že při dalším kontaktu se stejným patogenem je reakce okamžitá a mnohonásobně účinnější a tak zabrání rozvinutí nemoci ještě v zárodku. Na tomto principu funguje i očkování.