Jak vrozená, tak specifická adaptivní imunita jsou nedílnou součástí imunitní ochrany obratlovců, navzájem se ovlivňují a jsou propojeny složitými informačními a regulačními procesy do koordinované ochrany těla před vnitřním i vnějším ohrožením.

     Nespecifické imunitní mechanismy (též vrozené, přirozené, neadaptivní) jsou vrozené. To znamená, že veškeré potřebné informace jsou neměnně zapsány v DNA.

      Obranné mechanismy, které jsou součástí přirozené nespecifické formy imunitní reakce tvoří první nespecifickou linii ochrany zejména před mikroby. Jsou vývojově jednodušší, primitivnější, ale bleskově rychlé. Nacházíme je u mnohobuněčných organismů. Nejstarší formu obranné reakce tohoto typu využívají rostliny a hmyz.

      Nespecifická imunita odpovídá po každém setkání s „antigenem“ stejnými mechanismy, nemá paměť, i když v současné době se objevují poznatky o určité podobě trénované imunity, tedy systémově získané rezistenci.

      Tvoří ji především složky komplementu a fagocyty. Není zaměřena na likvidaci specifického antigenu, ale za to je velmi pohotová. Buňky se nachází neustále v krvi, takže aktivace je v případě potřeby takřka okamžitá (minuty až hodiny).

      Součástí tohoto typu imunitní obrany jsou i mechanické bariéry, které brání proniknutí cizorodých látek. Buňkami, které jsou zapojeny do systému vrozené imunity jsou fagocyty (neutrofily, monocyty – makrofágy, dendritické buňky a eosinofily), mastocyty, bazofily, NK-buňky a trombocyty. Humorální složkou je komplement a proteiny akutní fáze, koagulační a fibrinolytický systém a interferony.

ADAPTIVNÍ IMUNITA

      Získaná specifická, resp. adaptivní imunita, která je mnohem účinnější, se vyvinula pouze u obratlovců. Jejím hlavním benefitem je specifická paměť, která násobně zefektivní obrannou reakci při opakovaném kontaktu s cizorodým podnětem.

Jejími pilíři jsou bílé krvinky – T a B lymfocyty.

      T lymfocyty se jmenují podle brzlíku neboli thymu, kde procházejí nejzásadnějším procesem svého vývoje a dozrávání. Vznikají v kostní dřeni a v nezralé podobě putují do brzlíku, kde teprve se z nich stanou vpravdě dirigenti imunitního systému. Učí se zde rozpoznávat pomocí transplantačních antigenů co je cizí, škodlivé a co je tělu vlastní a není nebezpečné. Chyba je trestána smrtí, tuto brzlíkovou univerzitu dokončí pouhé jedno procento mladých lymfocytů.

      B lymfocyty vznikají a vyvíjejí se v kostní dřeni a jejich hlavní úlohou je produkce imunoglobulinů, protilátek.

      Buňkami zprostředkovaná adaptivní imunita je vývojově nejdokonalejší podobou ochrany organismu nejen před tělu cizím, ale i před tělu vlastním potenciálně nebezpečným. Adaptivní imunita dokáže nejen akcelerovat, ale zároveň přesně zacílit obranné procesy proti konkrétnímu viru, bakterii či toxinu. Umí uchovat informaci pro případ dalšího útoku a rychle zmobilizovat obranu, pokud k němu dojde. Zároveň právě ona je zodpovědná za nalezení a likvidaci vlastních buněk těla, které jsou buď již nefunkční a potřebují nahradit nebo se jejich vlastnosti staly pro tělo hrozbou, jako je tomu u nekontrolovaného nádorového bujení nebo infekce.